Ženy na cestě změny - z pohledu lektorky

Na svých seminářích komunikačních a sociálních dovedností často potkávám velmi silné ženy. Ženy zvídavé a zároveň odvážné vydat se do naprosto neznámého území. Ono to není jen tak začít uvažovat a formulovat své myšlenky jinak, než jak jsme byli celý život zvyklí. Jak jsme byli naučení. Přitom sami ani nevíme, kdy jsme se vlastně naučili myslet. Kdo všechno nás učil myslet a komunikovat. Ve škole žádný takový předmět nebyl… A přesto si každý odnášíme svůj osobní balíček přesvědčení a návyků. Balíček našich myšlenkových vzorců, který se často rozbaluje sám, bez našeho přičinění. V tom lepším případě zahlédneme ve chvíli, kdy křičíme na svého partnera nebo na své děti, rozzlobený obraz našich rodičů, naší paní učitelky, družinářky… Všech, kteří se nás snažili v dobré víře vychovat. Jindy se zas cítíme odmítnutí, nedocenění, opomíjení, zranitelní… Nasazujeme si vlčí uši, jak by řekl zakladatel nenásilné komunikace Marshall Rosenberg. Bereme si výroky druhých osobně nebo přebíráme zodpovědnost za pocity jiných. Celý život jsme to tak dělali a naše okolí jakbysmet. Začarovaný kruh nedorozumění a křivd. “Ty jsi takový sobec!” “Chováš se zase jako hysterka!” Odtud cesta k dorozumění opravdu nevede… Nejlépe snad bouchnout dveřmi a jít na vzduch, než zakopeme válečnou sekyru příliš hluboko…

Na cvičeních vycházejících z nenásilné komunikace se učíme, jak nenaskočit do našeho naučeného vzorce chování. Jak vědomě volit slova. Někdy i pár slov, které řekneme, nebo naopak neřekneme, může zachránit celý večer, celou dovolenou nebo i celé manželství. Jen to, když si uvědomíme, že vše, co nám druzí říkají, vypovídá především o nich samých, jejich pohledu na svět, jejich zkušenostech, jejich balíčku návyků a jejich nenaplněných potřeb, přináší úlevu. To je krok číslo jedna. Krok číslo dva je, umět žít podle kroku číslo jedna. A to už je otázka naší vlastní vůle a uvědomění. Odvahy a odhodlání zkoušet mluvit a přemýšlet jinak. Přebírat zodpovědnost za své pocity i za své myšlenky. Lehko se to píše, hůř se to praktikuje. O to víc obdivuji ženy, které neváhají zkoušet nové techniky samy na sobě a po návratu domů i na svých dětech a partnerech.

Je to jako byste se učili znovu chodit. Něco, co jste doposud dělali automaticky, začínáte dělat vědomě, s plnou pozorností. Jinak znovu spadnete do vyjetých kolejí. Pořád máte stejné nohy, ale používáte je jinak. Cítíte, jak jste vratcí. Padáte a znovu vstáváte. A každý krok je dobrý! Každý krůček už otáčí kormidlo vaší cesty novým směrem. Směrem k vědomé komunikaci a vědomému životu. Zkuste pro začátek místo “ano, ale”, říkat “ano, a”. Uvidíte, jaké se začnou dít věci. Jedna účastnice, která se během kurzu vracela na noc domů k rodině, ráno už ve dveřích nadšeně hlásila: “Vyzkoušela jsem to na manželovi, a funguje to!” Chcete další důkaz? Vyzkoušejte to sami :) A nezapomeňte se za to pochválit!

Lektorka - Martina Švarcová