EKS
Jasná proevropská orientace musí být klíčovou politickou prioritou ČR!
Eva Kavková
Kritici evropské integrace byli a jsou vždy hlasitější a viditelnější než její zastánci. Václava Klause napjatě
sledovala celá Evropa ve chvíli, kdy odmítl podepsat Lisabonskou smlouvu a názory europoslance Jana Zahradila jsou také
veřejně známy. Na druhé straně názorového spektra však neexistuje podobně vysoce postavená osobnost, která by se
jasně proevropsky vymezovala a veřejně prezentovala (zvlášť trpce si tuto skutečnost uvědomujeme v souvislosti s úmrtím
prezidenta Václava Havla).
Česká veřejnost má stále indiferentnější názor na naše členství v Unii. S prohlubující se ekonomickou krizí
přibývá jejích odpůrců. Výhody, které nám z členství plynou, jsme se za těch necelých deset let naučili brát
jako samozřejmost, a o tom, co by znamenal rozpad eurozóny, se diskutuje maximálně na stránkách novin a odborných časopisů.
Rozproudit diskuzi mezi veřejně aktivními lidmi, které mají pojítko na EU, se pokusilo Zastoupení Evropské komise
v ČR. Na konci listopadu loňského roku uspořádalo první ze série debat, na kterou pozvalo novináře, sociology, zástupce
a zástupkyně zájmových a neziskových organizací a think tanků.
Za EKS se diskuze účastnila ředitelka Eva Kavková.
Diskutující se shodli na tom, že jsou pozitiva, která nám členství přináší, málo veřejně zmiňována a komentována, a veřejnost si jich tudíž není vědoma. Velkou roli zde může sehrát občanský sektor, především nevládní organizace. Ty jsou dnes převážně financovány ze zdrojů EU (ne všechny, ale jde o důležitý zdroj financí řady NNO) a na druhé straně přicházejí dennodenně do kontaktu s řadou klientů a klientek. Pomineme li povinnou publicitu evropských fondů, důležité je především vysvětlovat reálné přínosy běžným uživatelům, na zcela konkrétních a praktických příkladech.
Nezanedbatelný je rovněž pozitivní vliv evropské legislativy na oblast lidských práv či ekologie. Pod tlakem EU byla česká vláda nucena přijmout velmi progresivní směrnice, jejichž schvalování by jinak trvalo řadu let (antidiskriminační zákon je toho jasným příkladem). Tato témata často nepřinášejí vysoký politický kapitál (ba naopak) a proto jsou mezi politiky nepopulární.
Zajímavým paradoxem je v tomto kontextu nevyjasněný postoj politických elit k procesu evropské integrace. Ty jsou často v přímém rozporu s názory jejích voličů (viz postoj hlavních politických stran k půjčce pro MMF na stabilizaci eurozóny). Politici a političky také jasně a zřetelně nedeklarují svůj postoj k EU (snad kromě ministra zahraničí, který by to ovšem měl mít v popisu práce) a zcela chybí ti, kteří by měli jasnou vizi. Neboť EU stále ještě je svého druhu politická vize. Díky chybějícímu leadershipu na straně zastánců evropské integrace pak znějí hlasy jejích kritiků mnohem hlasitěji.
