EKS
Z deníku Anny. „Hledám práci: jsem cizinka s vysokoškolským diplomem.
Anna se narodila a žila v Bělorusku. V roce 2005 se manžel rozhodl odejít do Čech a požádat o politický azyl. Ona
se synem odjela o několik měsíců později. Co prožívali v Bělorusku, o čekání na azyl, životě v integračních
zařízeních a zda se jim podařilo nakonec získat politický azyl se dočtete v následujícím příběhu. Celý příběh,
a sedm dalších příběhů ze života mužů a žen, kteří/ré se rozhodli/y odejít ze své země, si přečtete v nové
publikaci Deník migranta, deník migrantky.
Ke stažení zde: Deník migranta, deník migrantky.
Anna (39 let) se narodila v Bělorusku. „Školka, škola, střední odborná škola, univerzita, manželství, výborná práce, narození syna.“ Život šel normálně, než se změnil následkem politické situace v zemi: „Od roku 1994 jsme se s manželem začali zabývat politikou, účastnili jsme se různých akcí, seminářů a sjezdů. Působili jsme jako opoziční pozorovatelé při volbách. Manžel byl předsedou politické strany mládeže, organizoval různé protestní akce proti zákonům prezidenta. Několikrát ho zadrželi za „narušení“ pořádku a dokonce zbili.“ Zůstávat dále v Bělorusku bylo pro celou rodinu nebezpečné. „Ti, kteří se zabývali politikou, začali pod jakoukoli záminkou propouštět z práce a zavírat do vězení…“ Anna s manželem se nakonec rozhodli pro emigraci do České republiky.
Jako první odejel manžel Anny s nadějí, že brzy v České republice získá politický azyl.
Chtěl manželce a synovi ulehčit „proces emigrace“, protože jako členové rodiny by na azyl nemuseli čekat tak dlouho.
To bylo v roce 2005. Řízení o azylu se ale protahovalo a situace v Bělorusku začala být, i díky podezření o emigraci
manžela, pro Annu čím dál víc neúnosná. Musela se synem okamžitě odjet.
Ve svém deníku Anna dále popisuje, co všechno věděla o ČR před odjezdem a jak se na cestu
a život v nové zemi připravovala. Po půl roce odloučení se v Praze uvítala s manželem a spolu se synem zde strávili
tři dny. Vzápětí musela se synem odjet do přijímacího střediska pro uprchlíky, kde byla nepříjemně překvapena:
„První dojem nemůžu s ničím srovnat. V takovém prostředí jsem ještě nikdy nebyla… Skutečně to
tam vypadalo jako ve vězení. Byl to pokojík se čtyřmi železnými postelemi, nad každou z nich byla ještě jedna patrová
postel. Přes okno byl pověšený nějaký černý celofán…“
Absolvovala první pohovory. Od začátku se učila česky a také se snažila získat co nejvíce
informací o svých právech a povinnostech spojených s pobytem v ČR. Dřív se o takové věci staral manžel, nyní se
musela postarat o sebe a svého syna sama.
Následovalo putování po dalších střediscích po celé republice a čekání na rozhodnutí o azylu. Sestěhovali je spolu s manželem. „Po večerech jsme přemýšleli o našem dalším životě.. Kde budeme bydlet? Kde budeme pracovat? Jaký bude náš další osud? Já jsem si například myslela, že pro mě i pro manžela nebude problém najít si práci…“
Po půl roce Anna získala azyl a s celou rodinou se přestěhovala na severní Moravu do integračního
střediska pro azylanty. Pokračovala v kurzech češtiny, dále se vzdělávala, hledala byt a práci, byl jí uznán vysokoškolský
diplom z Běloruska.
Po devíti měsících rodina dostala integrační byt ve městě opět na druhém konci republiky.
Celkem v nejrůznějších střediscích strávili 15 měsíců. „Co pro nás znamenalo dostat byt? Konečně žít s rodinou
samostatně, ve svém bytě, i když v pronajatém. Měli jsme ohromnou radost!“
Pro Annu bylo nejdůležitější najít si práci. Udělala pro to hodně. Neustále se učila česky,, absolvovala několik rekvalifikačních kurzů. V deníku se svěřuje se svými zkušenostmi s úřadem práce, s pohovory u zaměstnavatelů. Nešlo to ale nijak lehce. „Myslela jsem si, že najít práci v Čechách pro mě nebude problém. To jsem se ale velice mýlila. Práci najít jde, ale najít dobrou práci, jde jenom přes dobrou známost. Navíc, když jsem ještě k tomu cizinka s vysokoškolským vzděláním! Mám dojem, že se v Čechách bojí lidí s vysokoškolským vzděláním, a ne pouze cizinců… Hledám práci v kanceláři, chci pracovat v oboru, chci v této zemi přispět svými znalostmi, schopnostmi, chci být užitečná, ale podle mě toho nikdo nechce využít.“
Anna už považuje Českou republiku za svůj domov: „Zcela jsme se integrovali, umíme česky, známe českou historii, částečně i kulturu, tradice a zvyky. Máme tu přátele, známé… Úplně spokojená ještě nejsem. Pořád nemám práci, pracuje jenom manžel,“ říká Anna.
Tento projekt byl podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Finančního mechanismu EHP a Norského finančního mechanismu prostřednictvím Nadace rozvoje občanské společnosti.
